Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

    

 

 


Pejša Robert hirdetései az Apróhirdetésingyen.hu-n.

Novinky

arr3Recept : Losos na malinovém, balsamikovém, tokajském octu, s malinovým salátemFilety z lososa si osmahneme na olivovém oleji, poté je vyndáme a uložíme do hluboké mísy. V... arr3Nabízím ke koupi tokajský, suchý furmint, roč. 2016  Nabízím k zakoupení můj tokajský, suchý furmint, ročník 2016. Dneska jsem ho natáhl ve sklepě ze...

Doporučuji

Anketa

Jak se Vám líbí web?

Web se mi líbí 57% Celkem dobrý 14% Dobrý 15% Nelíbí 14%

Kontakt

Robert Pejša
Masarykova 886
252 63 Roztoky u Prahy
tel: +420 723 353 230
napište nám
FB: Robert Pejša
Skype: matyascorvinus

MŮJ SVĚT MAĎARSKO » Mé knihy o Maďarsku
Moje knihy o Maďarsku a s Maďarskem související 2016-2017


  • Vztahy ČSR a Maďarska v letech 1918-1939. Tendence vývoje československo-maďarských kulturně-společenských vztahů v období let 1918-1939. Karolinum, Praha, 2017, 180 s., ISBN 978-80-246-3335-0.

V hodnocení hlavních politických a kulturně-společenských tendencí meziválečných československo-maďarských vztahů se monografie pokouší přinést nový přístup ke zkoumání forem, podob a perspektiv vztahů, které v klíčovém období let 1925-1932 ukazovaly oblast, která byla mnohem významnější než politická a hospodářská (ty vždy akorát reflektovaly momentální zájmy jednotlivých politik). Touto oblastí, která přináší zcela jinou optiku do výzkumu vztahů byla interní rovina československo-maďarského vztahu. Vztahu československé společnosti a vnitřní politiky vůči aktivitám maďarské menšinové společnosti, která v uvedeném období vykazovala diametrální rozdíl mezi jejich aktivitami a oficiální činností politiky Maďarska. Monografie se pokouší poukázat na skutečnost, která je doposud opomíjena, a to že vztahy obou států byly z hlediska vnitřního uspořádání a cílů zahraniční politiky výrazně inkompatibilní (v celém období let 1918-1939), zatímco interní československo-maďarské vztahy (vývoj vztahu většiny vůči menšinové společnosti) vykazovaly oblasti a skupiny obyvatelstva, skrze které mohlo docházet k postupnému, mimo politiku se odehrávajícímu, kulturně-společenskému sbližování, avšak za podmínky, kdy si většinová společnost uvědomí historicky a psychologicky determinovanou jednotu maďarského jazykového a kulturního společenství (Magyarságu), která je hodnotou, kterou u této skupiny obyvatelstva nebylo (a není) možné „přeprogramovat“.Bylo to sice logické, ale zároveň i nešťastné. Ve stínu politiky zůstaly skryty proaktivistické složky a činnosti obyvatelstva maďarské menšiny na československém území. Koncem první poloviny 20. let dochází v Československu, v důsledku zvyšující se společenské aktivity maďarské menšiny, k pokusům o prolomení vlastní vnější společenské izolace i vnitřní pasivity. Tyto pokusy, nebyly zaměřeny jen na aktivaci příslušníků maďarského menšinové společenství, ale obsahovaly v sobě ambici oslovit svými kulturně-společenskými aktivitami zejména českou společnost. Byly motivovány snahou vedoucí k postupnému odbourávání, spíše v historii tkvících sporů, kterých se, bohužel, v celém meziválečném období účelově využívalo k dosažení aktuálních politických cílů. Česká společnost si tak ve vztahu k maďarské menšině a jejím aktivitám začala brzy a bez odpovídající znalosti osvojovat nesmiřitelné postoje slovenské, zejména konzervativně-národní politické reprezentace, která aktivity československých Maďarů v celém průběhu jejich příslušnosti k ČSR považovala za aktivity protistátní, iredentistické. V rámci tohoto zjednodušeného vidění projevů aktivit maďarské národnostní skupiny na území ČSR se však opomíjely v mnoha ohledech hodnotné projevy kulturně-společenských aktivit této národnostní skupiny, která svým úsilím aspoň částečně přispívala k rozšíření povědomí o maďarské kultuře mezi českým a slovenským obyvatelstvem.

Z hlediska české a slovenské společnosti bylo k aktivitám na poli spolupráce české a slovenské kultury s maďarskou kulturou (ať již menšinovou na území ČSR, nebo v podobě mezistátních kulturně-společenských vztahů) přistupováno ze dvou směrů. První směr můžeme jednoduše nazvat jako přístup pramenící z „prožité historické zkušenosti“, vyplývající především ze soužití slovenské a maďarské společnosti před rokem 1918, jejíž dozvuky se přenesly na půdu československého státu. Druhým směrem přístupu bylo hodnocení aktivit maďarské společnosti po vzniku samostatného Maďarska po roce 1918 jako celku, tedy bez vědomého rozlišování mezi chováním a společenskými aktivitami maďarské menšiny mimo území Maďarska a maďarskou společností a jejími politickými a kulturně-společenskými projevy v Maďarsku samotném. Možnosti kulturně-společenské spolupráce, ať již na domácí, respektive mezistátní úrovni byly v důsledku drastického zpolitizování takřka všech oblastí společenského života v ČSR i Maďarsku po roce 1918 odsunuty na zcela vedlejší kolej.

 

  • Podkarpatská Rus v Československu 1919-1922. Právní a politicko-společenské aspekty připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Karolinum, Praha, 2016, 204 s., ISBN 978-80-246-3205-6.

V období 1919-1921/22 se Podkarpatská Rus stala současně ožehavou otázkou vnitřní československé politiky (především v otázce státoprávního poměru a podoby státní správy) a zároveň nezanedbatelnou otázkou československé zahraniční politiky. Příslušnost Podkarpatské Rusi k ČSR totiž dlouhodobě ovlivňovala podobu bilaterálních vztahů především mezi Československem a jeho bezprostředními sousedy, Maďarskem a Polskem. Mezinárodní rozměr otázce Podkarpatské Rusi dodávala ještě úzká propojenost rusínských politických představitelů na vlivné rusínské církevní organizace v USA. Z hlediska českých koncepcí uspořádání poválečného středoevropského prostoru byla problematika tzv. Uherské Rusi zcela vyloučena až do května roku 1918. Do této doby nebylo formulováno ani žádné zásadní státoprávní stanovisko ze strany rusínské americké emigrace pro případ rozpadu Rakouska-Uherska. Neobjevil se žádný reálný podnět k úvahám o možném začlenění tohoto území do plánovaného českého, respektive česko-slovenského státu. V případě Čechů a Slováků došlo k realizaci koncepce Národní Rady Československé v Paříži, v prvém plánu především koncepce Masarykovy a Benešovy, jejíž základ spočíval ve vytvoření politické doktríny o existenci jednotného československého národa. Paradoxním problémem této koncepce se však nakonec po připojení Podkarpatské Rusi stalo to, že na jedné straně byla doktrína jednotného politického národa československého účinným politickým nástrojem vůči státoprávním aspiracím německým, respektive maďarským, ale na straně druhé byli právě Rusíni v důsledku této doktríny odsouzeni takřka automaticky do role národnostní menšiny s individuálně-občanskými právy. Skutečností ale bylo, že národnostní status Rusínů v republice se od statutu Němců a Maďarů přece jen lišil. Rusíni z hlediska početního stavu obyvatelstva ani ničím jiným než menšinou být nemohli. Žádali však, aby byli uznáni za specifickou národně-politickou korporaci uvnitř státu. Proto již od druhé poloviny roku 1919 otevřeně požadovali spoluúčast při výkonu politické moci na území Podkarpatské Rusi. Přiznání individuálně-občanských práv (politických a jazykových), jakkoliv byla tato skutečnost pozitivně vnímána samotnými Rusíny, přece jen nebylo oním očekávaným maximem, které rusínští političtí představitelé očekávali. Postavení Rusínů v republice bylo specifické i tím, že vědomí příslušnosti ke státu a politicky jednotnému československému národu bylo potřebné teprve vytvořit. Takovýto proces v sobě zahrnoval mnohá rizika. Bylo upozorňováno na to, aby příliš razantním prosazováním česko-slovenského kulturní a politické doktríny na území Podkarpatské Rusi nedošlo k potlačení národně-politické a kulturní emancipace Rusínů. Rusíni se pokoušeli politicky a právně etablovat, s poukazem na specifičnost svého postavení určeného zněním mírových smluv, v rámci nově vzniklého československého státu jako rovnoprávná národní a politická jednotka (o což se usilovaly již za existence Rakousko-uherské monarchie v letech 1848/49 a 1861) vedle národně-politické většiny, představované československým národem. V tomto směru usilovali o adekvátní naplnění svých představ. Prologem k tomuto úsilí Rusínů byla jednání, která se odehrála ještě před vznikem republiky na americké půdě, například při ustavení Středoevropské demokratické unie ve Filadelfii. V závěrečné deklaraci byli uherští Rusíni poprvé zahrnuti mezi národy podporující úsilí Dohody a zároveň jako národnostní jednotka požadující právo na budoucí samostatný vývoj. Zde Masaryk jednal i poprvé s představiteli rusínských organizací. Význam těchto kroků amerických Rusínů spočíval ve skutečnosti, že se američtí Rusíni vůbec poprvé přihlásili k právu na sebeurčení a samostatný autonomní vývoj, ačkoliv zatím nebylo jednoznačně formulováno, zda se tak stane v rámci či mimo rámec Uher. V dalších měsících (říjen-prosinec 1918) se ukázala možnost samostatné státní existence území tzv. Uherské Rusi jako nekompatibilní s politicko-vojenskými zájmy velmocí ve středoevropském prostoru. V důsledku toho došlo mezi zástupci Rusínů v USA k politické dohodě, na základě které se američtí Rusíni rozhodli spojit svou budoucnost s nově budovaným československým státem. Dohodě vzešlé z jednání mezi americkými Rusíny a československými zástupci však bylo potřebné zajistit mezinárodní uznání. Jednání o uznání a dosažení mezinárodního souhlasu s přičleněním území tzv. Uherské Rusi k Československu bylo stěžejním cílem rusínské skupiny, která se stala součástí československé delegace na mírové konferenci v Paříži svolané na počátek roku 1919. Teprve mezinárodním uznáním se prakticky mohly začít uskutečňovat představy amerických Rusínů. Zásadní principy těchto představ byly formulovány G.I. Žatkovičem, pověřeným zástupcem amerických rusínských organizací. Po dobu trvání mírové konference v Paříži byla oficiální stanoviska týkající se problematiky Podkarpatské Rusi oficiálně prezentována jako oboustranná dohoda československých a rusínských činitelů. Žatkovič však již během své účasti na konferenci své představy a konkrétní zásady budoucí podoby poměru „Rusínska“ a ČSR. Charakter návrhů a rezolucí dával již s předstihem tušit budoucí vážné problémy v chápání pozice Podkarpatské Rusi v ČSR, obzvláště v pojetí prezentovaném G. I. Žatkovičem. Především se daly tušit rozpory v otázce státoprávní formy tohoto území ve struktuře přísně centralizované vnitřní správy československého státu. Představy Žatkoviče o státoprávním poměru Podkarpatské Rusi k Republice československé se jednoznačně rozcházely s představami a plány, které prezentovali českoslovenští političtí zástupci při jednáních o tomto problému na mírové konferenci. Pařížská jednání v otázce Podkarpatské Rusi tak vzbudila mezi zúčastněnými dojem vzájemného porozumění a souhlasu se „známými“ požadavky amerických Rusínů. Počátkem srpna 1919, kdy již mezinárodní souhlas s přičleněním území tzv. Podkarpatské Rusi byl znám, se československá vláda svým úsilím vedoucím k co nejrychlejšímu zajištění správní integrity československého území dostala poprvé do střetu s odlišnou představou Rusínů v otázce podoby státoprávního vztahu a způsobu výkonu správy na tomto území. Tyto střety významně ovlivnily atmosféru vzájemných vztahů mezi československou vládou a zástupci Rusínů v celém (a z hlediska československo-rusínské politiky) i nejexponovanějším období 1919-1921/22.