Během svých vysokoškolských studií v letech 1996-2003, která jsem absolvoval v Bratislavě (FiF UK), v Praze (FF UK) a v Budapešti (ELTE, BBI) jsem se, coby Čech, postupně seznamoval s maďarským prostředím (společností, zvyky, dějinami, tradicemi, místními specifiky). Ačkoliv není Maďarsko příliš vzdálené českým hranicím, nejsou znalosti Čechů o něm něčím, na co bychom mohli býti pyšní... Zejména ve srovnání s tím, co všechno vědí Maďaři o české kultuře, dějinách, ačkoliv jinak už méně o současném dění...

Také jsem na společenské odlišnosti a specifika maďarské společností přicházel postupně a upřímně přiznávám, že na počátku jsem byl na tom se znalostmi stejně asi jako většina dnešní české společnosti (stereotypní vidění a spousta nevědomosti). Nicméně mé dlouhodobé životní pobyty v Bratislavě (cca 2,5 roku), v Budapešti (cca 5 let) mne dovedly až do stavu, kdy jsem maďarskou společnost začal vnímat rovnoceně se společností českou a nyní již pro mne neexistuje mezi nimi rozdílu. Do poznání jsem investoval mnoho osobní energie i času stráveného studiem jazyka (maďarštiny) a zejména cestováním, které Vám nikdy nic nenahradí (teorie je hezká, ale každodenní realita je celkem jiná).

Doslova jsem se dotknul všech maďarských regionů, které kolikrát "trpí" v kontextu celku takovými odchylkami, rozdíly a specifiky, že máte pocit, že jste ve zcela jiném světě (zejména na linii ZÁPAD-VÝCHOD - CENTRUM-PERIFERIE. Jsem přesvědčený, že po tolika letech strávených v zahraničí mohu zájemcům o Maďarsko nabídnout nejen své teoretické, ale i praktické znalosti (kontakty) získané v celkem "nedaleké" cizině.

Od roku 2010 žiji v podstatě nepřetržitě v Maďarsku, celkem na jeho severovýchodě, v největší župě Boršod-Abaúj-Zemplén, ve městě Sátoraljaújhely, odkud pravidelně pracovně vyrážím na území celého Maďarska. Vychovávám se svou manželkou v bilingvním maďarsko-českém prostředí své 3 děti a zkouším si každý den zvykat na to, že to prostě vždy bylo, je a bude jiné tady, na venkově, než ve velkém městě jako je Praha, Budapešť, anebo třeba Londýn :) Je to životní adrenalin, který není třeba vždy veselý, ale je pravdou, že třeba mé děti, sice narozené v Praze, již za svůj domov prostě považují, Maďarsko... :) 

Vztahy ČSR a Maďarska v letech 1918-1939. Tendence vývoje československo-maďarských kulturně-společenských vztahů v období let 1918-1939. Karolinum, Praha, 2017, 180 s., ISBN 978-80-246-3335-0.

V hodnocení hlavních politických a kulturně-společenských tendencí meziválečných československo-maďarských vztahů se monografie pokouší přinést nový přístup ke zkoumání forem, podob a perspektiv vztahů, které v klíčovém období let 1925-1932 ukazovaly oblast, která byla mnohem významnější než politická a hospodářská (ty vždy akorát reflektovaly momentální zájmy jednotlivých politik). Touto oblastí, která přináší zcela jinou optiku do výzkumu vztahů byla interní rovina československo-maďarského vztahu. Vztahu československé společnosti a vnitřní politiky vůči aktivitám maďarské menšinové společnosti, která v uvedeném období vykazovala diametrální rozdíl mezi jejich aktivitami a oficiální činností politiky Maďarska. Monografie se pokouší poukázat na skutečnost, která je doposud opomíjena, a to že vztahy obou států byly z hlediska vnitřního uspořádání a cílů zahraniční politiky výrazně inkompatibilní (v celém období let 1918-1939), zatímco interní československo-maďarské vztahy (vývoj vztahu většiny vůči menšinové společnosti) vykazovaly oblasti a skupiny obyvatelstva, skrze které mohlo docházet k postupnému, mimo politiku se odehrávajícímu, kulturně-společenskému sbližování, avšak za podmínky, kdy si většinová společnost uvědomí historicky a psychologicky determinovanou jednotu maďarského jazykového a kulturního společenství (Magyarságu), která je hodnotou, kterou u této skupiny obyvatelstva nebylo (a není) možné „přeprogramovat“ >>>

Podkarpatská Rus v Československu 1919-1922. Právní a politicko-společenské aspekty připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Karolinum, Praha, 2016, 204 s., ISBN 978-80-246-3205-6.

V období 1919-1921/22 se Podkarpatská Rus stala současně ožehavou otázkou vnitřní československé politiky (především v otázce státoprávního poměru a podoby státní správy) a zároveň nezanedbatelnou otázkou československé zahraniční politiky. Příslušnost Podkarpatské Rusi k ČSR totiž dlouhodobě ovlivňovala podobu bilaterálních vztahů především mezi Československem a jeho bezprostředními sousedy, Maďarskem a Polskem. Mezinárodní rozměr otázce Podkarpatské Rusi dodávala ještě úzká propojenost rusínských politických představitelů na vlivné rusínské církevní organizace v USA. Z hlediska českých koncepcí uspořádání poválečného středoevropského prostoru byla problematika tzv. Uherské Rusi zcela vyloučena až do května roku 1918. Do této doby nebylo formulováno ani žádné zásadní státoprávní stanovisko ze strany rusínské americké emigrace pro případ rozpadu Rakouska-Uherska. Neobjevil se žádný reálný podnět k úvahám o možném začlenění tohoto území do plánovaného českého, respektive česko-slovenského státu. V případě Čechů a Slováků došlo k realizaci koncepce Národní Rady Československé v Paříži, v prvém plánu především koncepce Masarykovy a Benešovy, jejíž základ spočíval ve vytvoření politické doktríny o existenci jednotného československého národa. Paradoxním problémem této koncepce se však nakonec po připojení Podkarpatské Rusi stalo to, že na jedné straně byla doktrína jednotného politického národa československého účinným politickým nástrojem vůči státoprávním aspiracím německým, respektive maďarským, ale na straně druhé byli právě Rusíni v důsledku této doktríny odsouzeni takřka automaticky do role národnostní menšiny s individuálně-občanskými právy. Skutečností ale bylo, že národnostní status Rusínů v republice se od statutu Němců a Maďarů přece jen lišil. Rusíni z hlediska početního stavu obyvatelstva ani ničím jiným než menšinou být nemohli. Žádali však, aby byli uznáni za specifickou národně-politickou korporaci uvnitř státu. Proto již od druhé poloviny roku 1919 otevřeně požadovali spoluúčast při výkonu politické moci na území Podkarpatské Rusi. Přiznání individuálně-občanských práv (politických a jazykových), jakkoliv byla tato skutečnost pozitivně vnímána samotnými Rusíny, přece jen nebylo oním očekávaným maximem, které rusínští političtí představitelé očekávali >>>