Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

Odmítnout vše můžete zde.

Robert Pejša - facebook

   

 

 

Doporučuji

cena 600 Kč (23 EUR)
skladem
cena 600 Kč (23 EUR)
skladem
cena 800 Kč (31 EUR)
skladem

Maďarské parlamentní volby 2010

 

Po druhém kole maďarských parlamentních voleb, ve kterých dosáhla historického úspěhu pravicově-konzervativní strana Fidesz na čele s Viktorem Orbánem se roztrhl pytel s komentáři, které vesměs vyjadřují obavy z takto silného mandátu pro jednu stranu. V maďarských, a ještě více v textech zahraničních (žel i českých) analýz a komentářů, se přetřásá tzv. "Obamův efekt" nebo "Příliš slaný maďarský guláš", v překladu myšleno, že Maďaři až příliš velké naděje vkládají do osoby V. Orbána a jeho strany (koalice Fidesz-KDNP). Tuto myšlenku, aspoň podle mého názoru, je proto vhodné uvést na pravou míru. Na základě dlouhodobé znalosti maďarské společnosti, médií i maďarské politiky, se nemohu ztotožnit s takto zjednodušenou a zcela schematickou interpretací výsledků maďarských voleb (co hůře, bez důkladné znalosti maďarských reálií). V Maďarsku se nejedná o "okouzlení Orbánem" na způsob Obamova okouzlení americké společnosti. Maďarská společnost podporou Fideszu vyjádřila velice zásadním způsobem své, diplomaticky řečeno, "rozladění-protest" s politických stylem dvou předešlých volebních období, které reprezentovala hospodářsky i sociálně nereálně vytyčená a zejména nakonec nerealizovaná politika socialistických kabinetů (P. Medgyessyho a zejména F. Gyurcsánye). "Okouzlení Orbánem v Maďarsku" se nekoná ani z důvodu jakékoliv výjimečnosti předvolebního programu strany Fidesz (Politika národních zájmů), který až a několik konkrétních dat (zasazených ovšem do mlhavé časové perspektivy) nepřináší žádnou výraznou změnu, o které by nebyla řeč v jiných předvolebních programech dalších politických stran. Zjednodušeně řečeno, Orbán a jeho tým (Fidesz už minimálně od voleb v roce 2006 není stranou onoho jednoho muže - po neúspěšných volbách v roce 2006 byla strana transformována na efektivně hierarchizovanou politickou firmu) zcela mistrovsky využil nechuť maďarské společnosti k levicové politice, která po osmi letech nepřinesla onen slibovaný optimistický příslib prosperujícího Maďarska, tak jak o tom hovořila volební kampaň socialistů (ale i pravicového Fideszu) před čtyřmi lety. Využil morálního znechucení, které následovalo po volbách v roce 2006 po zveřejněné nahrávce F. Gyurcsánye o nereálném stavu maďarské ekonomiky, bezpečnostních "manévrech" po nepokojích v září a říjnu 2006 a tápání socialistických vlád na poli hospodářské politiky. Dále Orbán a jeho tým využil oslabení a rozkladu dalších středopravých stran - MDF a SZDSZ (tím se Fideszu plní sen o integraci pravice), které se v uplynulých čtyřech letech až příliš zapletly do otevřené, či nepříme účelové spolupráce s levicovou vládou a tím ztratily před voliči nejen svou leta budovanou kredibilitu, ale i pozici alternativy v právé části politického spektra. Výsledkem tohoto procesu je přesun voličů v prospěch jediné mocensky reálné alternativy, tedy k Fideszu. Alternativy, kterou v mnoha případech hodnotí maďarská společnost velice kriticky, nicméně jak jednohlasně dodáváí, aspoň to nebude tak strašné, jako to bylo v případě postkádárovských socialistických kádrů. Maďaři ani nečekají okamžité zázraky od Orbánova kabinetu, spíše očekávají změnu společenské atmosféry a jak sami až emocionálně konstatutjí, završení transformace z let 1989-1990 a postupné obnovení potřebné důvěry ve státní instituce. Dalším problémem, který reflektují média (z logiky věci spíše ta zahraniční) je Orbánova "národní-přeshraniční" rétorika ve směru jeho zájmu o situaci "přeshraničních Maďarů" I toto je však dlouho "obehrávané téma", které prostě k maďarské zahraniční politice patří od dob vzniku moderního posttrianonského maďarského státu. Nebylo v Maďarsku vlády, která by situaci zahraničních Maďarů (na Slovensku, Ukrajině, Srbsku, Rumunsku) nesledovala. V této oblasti se však spíš jedná o rétoriku směrovanou dovnitř, ve směru posílení pošramoceného sebevědomí v době, kdy Maďarsko i maďarská společnost utrpěla několik těžkých ran v důsledku hospodářského propadu a propadu své mezinárodní (zejména regionální) kredibility. Maďarsko se ve druhé polovině roku 2011 stane předsedající zemí EU a i proto si lze velice těžce představit, že by Orbánova administrativa riskovala ztrátu diplomatické důvěryhodnosti. Ostatně maďarští analytici jednoznačně konstatují, že v agendě nové vlády prostě bude, bez ohledu k tomu, co proběhne médii, prioritou ekonomický program a nastartování hospodářského růstu, který koneckonců není možný bez spolupráce s nejbližšími sousedy. Prvky primitivních nacionalistických výpadů a využívání karty (o jednotě maďarského kulturního a jazykového společenství, stejně jako primitivní využívaní xenofobních vášní v podobě "maďarské karty" na Slovensku), jsou již více než tradičním prvkem maďarských, ale i slovenských předvolebních kampaní, stejně jako i jejich historicky zatížených vztahů (bez ohledu na jejich momentální vůdce)